Už ve starověku se tapety lepily na zeď tzv. čirisem. Čiris se podomácku připravuje tak, že se připraví směs mouky s vodou, která se míchá, (aby obsahovala co nejméně hrudek) a pak se zahřeje na bod varu. Vznikne lep, do kterého se dříve ještě přidávalo 3-5% kostního klihu pro zvýšení účinnosti lepení.
Základním materiálem tohoto lepidla je škrob, který se v přírodě vyskytuje například i v semenech a hlízách rostlin (pšenice, kukuřice, brambory, rýže). Škrob se špatně rozpouští ve studené vodě, proto se na podporu rozpouštění zahřívá nebo se do něj přidává luhový roztok. Roztok škrobu není průzračný, spíše se podobá opálu. Během rozpouštění zrnka škrobu postupně nabobtnají, tento proces se nazývá "čirisovatění".
Ve velkovýrobě se ze škrobu vyrábí částečnou hydrolýzou (tepelnou reakcí dextrinů) kyseliny nízké koncentrace, enzymy. Dextrin je žlutavý prášek, který se na rozdíl od škrobu dobře rozpouští ve vodě. Jak škrob, tak dextrin se využívá k výrobě lepidel.
Pro výrobu lepu na tapety, tzv. irisu potřebujeme:
- 1 kg jemné pšeničné mouky
- 10 l vody
Mouku nasypeme do 1-1,5 litru vody, směs dobře promícháme, abychom minimalizovali množství hrudek ve směsi. Zbylou vodu zahřejeme až na bod varu a pak ji za neustálého míchání přilíváme do směsi mouky a vody.
Rozvoj chemického průmyslu přinesl kvalitativní skok i pro tapetová lepidla. V dnešní době se velká většina tapetových lepidel vyrábí z celulózy. Celulóza je také polysacharid (stejně jako škrob), který tvoří konstrukci kostry rostlinných buněk a vláken. Nejčistší přírodní celulózou je bavlna. Celulóza je vláknitý materiál, který je v přirozeném stavu nerozpustný ve vodě. Aby se z ní dalo vyrobit lepidlo, musí se upravit tak, aby se dala ve vodě rozpouštět. Výhodou lepidel vyrobených z celulózy (oproti škrobovým lepidlům) je to, že při jejich přípravě nepotřebujeme teplou vodu.
Karboxylát-methyl-celulóza, známější pod názvem CMC, je bílý nejedovatý prášek bez pachu a chuti, který je rozpustný ve vodě. Začátek výroby CMC znamenal velký krok vpřed i z pohledu modernizace tapetování. CNC se vyráběl ve velkém, takže už nebylo nutné připravovat lepidlo podomácku. Do CNC stačí za intenzivního míchání přidat vodu a už druhý den se s ním můžete pracovat. Mezi jeho největší výhody, pro které dodnes patří k nejoblíbenějším lepidům, patří snadné promíchání i výhodná cena. I když se dokonale nerozpustí a je třeba ho přecedit, jeho příprava je mnohem jednodušší. Málokdo ví, že se při výrobě CMC produkuje kuchyňská sůl, která výrobek znečišťuje (dochází k výkvětům solí na povrchu tapety). Vytvrzené lepidlo také špatně snáší vlhkost (např. při přemalování tapety) a vysoké teploty (tapety v okolí radiátorů odlupují). I odolnost proti UV záření (tapety žloutnou) zaostává za očekáváním. Konzistence CNC je suchá, vnější vzhled připomíná tvaroh.
Lepidla z methyl-celulózy přinášejí řešení všech problémů, které se objevily při použití lepidel obsahujících karboxylát-methyl-celulózu. Methylcelulosa je bílý, netoxický prášek stálý na světle, bez chuti a pachu, který se dobře rozpouští ve vodě. Díky skvělé rozpustnosti ho lze použít už po 20 minutách po rozmíchání. Tato lepidla jsou odolná proti UV záření, dobře snáší vysoké teploty, jsou odolná proti vápnu a většina těchto lepidel dobře snáší i vlhkost. Na trhu se prodává ve formě prášku.
Tapetové lepidla obsahující celulózu se nedají použít na všechny typy tapet, například na tapety ze skleněných textilií nebo na těžké textilní tapety. Účinnou látkou disperzních lepidel (z umělé pryskyřice) je polyvinyl-acetát.
U tapetových lepidel na bázi umělých hmot vznikají silnější lepené vazby. Doporučují se zejména na tapety zachovávající své rozměry. Jsou hustější, proto je jejich nanášení na tapety s papírovou nosnou vrstvou složité. Používají se především pro posílení lepidel vyrobených z methyl-celulózy.
Sdílejte své vlastní projekty